Luděk Hynčík

12. prosinec 2011
Luděk Hynčík

Biomechanik

Výzkumné centrum Nové technologie

Rodinka modelů. Zdroj: ESI Group Biomechanika modeluje lidské tělo do detailů. Zdroj: ESI Group Model hrudního koše. Zdroj: ESI Group Model člověka, který vyvíjí tým Luďka Hynčíka. Zdroj: Výzkumné centrum Nové technologie, ZČU v Plzni

Borská pole v Plzni nejsou příliš útulným místem. Výrobní haly, kancelářské prostory, široké silnice, chodníky, po nichž nikdo nechodí, nedaleký univerzitní kampus a věznice – to vše působí zejména za sychravého podzimního počasí dosti studeným a odcizujícím dojmem. Je to nicméně také místo, kde se dělá věda. A je to rovněž místo, kde se můžete setkat s doktorem Hynčíkem.

I mechanika může být "bio"


Luděk Hynčík je odborníkem v oboru impaktní biomechaniky, tedy mechaniky aplikované na živé tkáně. Těmi „živými tkáněmi“ se zde myslí člověk, respektive lidské tělo. A jak Luděk s úsměvem vysvětluje, ono vznešené označení  „impaktní“ znamená, že se on a jeho kolegové pokouší řešit vliv nárazu na lidské tělo. Zcela konkrétním příkladem může být nedávný projekt simulující střet vozidla a chodce. Tento projekt při Ministerstvu dopravy, na jehož řešení se mj. podílela i Fakulta dopravní ČVUT a firma MECAS ESI s.r.o., si kladl za cíl nejen modelovat různé potencionální průběhy nehody a zranění, která může chodec utrpět, ale zejména popsat vliv různé polohy nárazníku a kapoty různých typů vozidel na chodce různých tělesných dispozic. Jinými slovy – až před vámi zabrzdí u přechodu auto, myslete na to, že jeho nárazník a kapota jsou – nebo by alespoň měly být – nastavené tak, aby vás v případě nehody zranily co nejméně.  

Rodinka modelů


Jak vám ale Luděk Hynčík rád řekne, v praxi se před počítačovými modely člověka stále ještě dává přednost testovacím figurínám. I při velké snaze o autentičnost reakce však nelze zapomínat, že neživá figurína bude na simulovaný náraz reagovat jinak, než by na něj reagovalo skutečné lidské tělo. „U figuríny se dost špatně modeluje život“, krčí Luděk s úsměvem rameny.  Počítačem zpracovaný model lidského těla by měl tyto nedostatky odstranit a simulovat potencionální nárazy či střety osob s dopravními prostředky co nejpřesněji. To je přece úžasný nápad – proč používat metodu figurín, když je možné uchýlit se k počítačovému zpracování virtuální cestou? Nevýhodou ovšem je, že testovací figuríny jsou v praxi zaběhlým prostředkem, legislativa je uznává, a proto není jednoduché prosadit jinou metodu.

Využití modelů ale není tak jednoduché, jak vypadá. I modely člověka mají své slabé stránky související se složitými metodami využívanými k výpočtu a hlavně se složitostí a různorodostí každého lidského jedince. Zde čeká výzkumníky ještě značná práce, nicméně výhodou počítačových modelů člověka není jen to, že mohou modelovat životní funkce, ale i to, že lze snadněji modelovat jedince různých tělesných dispozic. Z několika základních modelů může být rázem vytvořena celá „rodina“. V budoucnosti by to tedy mohlo fungovat tak, že díky virtuálním modelům bude navrženo a vyrobeno na míru rodinné auto nejen z pohledu bezpečnosti, ale třeba i komfortu.

Z Nové Vsi k Novým technologiím...

A jak se člověk vůbec rozhodne pro biomechaniku? „Byl jsem ve správnou dobu na správným místě“, shrnuje náš biomechanik lakonicky: „vždycky jsem inklinoval k fyzice a kdybych šel místo do Plzně na Matfyz do Prahy, dělal bych dneska možná něco jiného.“ Proč tedy kluka ze stopadesátihlavé Nové Vsi, kde, jak sám říká, od dětství koukal na německé hranice, přitáhla spíš průmyslová Plzeň než hlavní město? „Mně se tady hrozně líbí, velikostí je to takové ideální město. Člověk tady má všechno, když je nejhůř, tak i pěšky se dá všude dostat“, směje se.


K velké vědě se zkrátka můžete dostat i z malé vesnice – vzpomeňte si na to, až příště zase budete usedat do auta.